Frustrace

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Frustrace (z lat. frustrá, marně, frustratio, zmarnění) je pocit, který člověk prožívá, pokud se něco důležitého nepovede a v nejbližší době není šance to napravit, ať už proto, že už to zkrátka není možné, anebo v tom brání něco, s čím si nelze poradit. Projevuje se zklamáním či pocitem zmaru.

Frustraci způsobuje nějaká překážka

Překážka, která brání vyřešit problém, může být jak v okolním prostředí (vnější), tak uvnitř frustrovaného:

Překážkou z okolního prostředí mohou být třeba peníze, které měly přijít a se kterými se počítalo pro uhrazení účtu, jste frustrovaní, protože musíte počkat, až peníze dojdou, a do té doby máte svázané ruce. Tento problém se ovšem vyřeší v momentě, kdy se částka objeví na účtu.
Překážkou uvnitř je například averze k rodinnému příslušníkovi, se kterým kdysi došlo k hádce a od té doby jste se nesetkali, ale při každém setkání s ostatními členy rodiny se o tom mluví, z čehož jste frustrovaní, ale váš odpor k setkání s oním příbuzným brání uzavření celé situace.

Míra frustrace

Frustrace je stav závažného neuskutečnění našich potřeb, které jsou pro každého individuální: každého tedy může frustrovat něco, co druhého nechá v klidu. Například pro někoho je frustrující přestávka před písemným testem, pro jiného čekání na výsledky a pro dalšího oznámení špatných známek. Frustrovaní můžeme být z opakovaného odmítnutí nebo z výzvy, která přesahuje naše schopnosti.

Ovšem nejen naše potřeby rozhodují o tom, co nás frustruje a co nás ještě nechá v klidu. Dalším faktorem je frustrační tolerance, která představuje míru odolnosti jedince. Ač je dvěma lidem stejná situace skutečně nepříjemná, ten s vyšší mírou frustrační tolerance ji snáší nepochybně lépe. Pokud tomuto stavu čelíme častěji, frustrační tolerance se zvyšuje. Postupně začneme rozdělovat věci na podstatné (velké), na nichž nám skutečně záleží a na nepodstatné (malé), kvůli nimž nemá smysl se rozčilovat.

Frustraci lépe snáší dospělí než děti nebo starší osoby. Frustrující situace se také mnohem lépe překonává, pokud se v tomto stavu ocitne více osob. Člověk pak nemá pocit, že je na vše sám.

Co se v nás děje

Organismus, který je připraven bojovat s problémem, neustále naráží na neřešitelnost překážky, která nás odsuzuje k pasivitě, nečinnosti, bezmocnému čekání... Tímto nahromaděnou energii „k boji“ musíme nějak vybít nebo přetransformovat. Cítíme stále dokola vztek, napětí a zklamání z neúspěchu, a tak přichází přirozený důsledek snahy o vyřešení neřešitelné situace. Organismus se frustraci brání – nejčastěji tento stav „řešíme“ agresí, ať už slovní, kdy nadáváme na domělou příčinu frustrace, na svět a na všechno kolem sebe, nebo namíříme agresi přímo proti něčemu či někomu a poškozujeme věci, ubližujeme druhému člověku nebo zvířeti či dokonce poškozujeme sami sebe. Extrémními případy agrese jsou vraždy nebo sebevraždy.

Způsoby obrany

Člověk se frustraci podvědomě brání pomocí naučených, v minulosti osvědčených, obranných mechanismů, které lidem pomáhají cítit se méně nepříjemně a lépe zvládat náročné životní situace. Tyto techniky jsou odvozené ze dvou základních reakcí na stres z agrese a úniku

Techniky odvozené od přímé agrese jsou:

Egocentrismus a upoutávání pozornosti jsou reakcemi na frustraci, které se projevují neposlušností, výstředností či ubližováním druhým lidem.
Identifikace Připodobňování vlastní situace k někomu, kdo danou situaci zažil a případně úspěšně vyřešil.
Projekce je podvědomé svedení viny na jinou osobu (nepřipouštění si vlastního selhání).
Racionalizace (od racio – lat rozum) je rozumové zdůvodnění toho, proč jsme neuspěli. Někdy použijeme objektivní fakta a jindy prostě sami sebe přesvědčíme o tom, že o úspěch jsme vlastně nestáli, protože by s ním určitě byla spojena nějaká nepříjemnost (model tzv. „kyselých hroznů“).
Kompenzace je náhrada nedosažitelného něčím jiným, co pro nás bude mít podobný význam. V důsledku této techniky může vzniknou závislost např.: alkoholismus, workoholismus jako důsledek kompenzace rodinných problémů.

Techniky odvozené od prostého úniku:

Izolace je reakcí na neúnosnou míru napětí, kterým se člověk vyhýbá řešení problému.
Regrese je návrat na nižší (popřípadě zaseknutí se na jednom) vývojový stupeň, který se člověku již vyplatil. Vývojovému stupni přirozeně přizpůsobí i své chování, takže čtyřicetiletý úspěšný podnikatel se najednou může stát pubertálním výrostkem se všemi hloupými nápady, které k tomuto věku patří. Může být přechodná a po určitém období opět vymizet, nebo trvalá a jedinec už nikdy nedosáhne vyššího vývojového stupně.
Sublimace je přetvoření a uplatnění něčeho společností nepřípustného (např. emocí vznikajících z neukojeného libida) v oblasti, kde je to nejen přípustné, ale také žádané.
Únik do nemoci nabývá někdy podoby hysterie či hypochondrie
Fixace je ustrnutí na objektu nebo způsobu uspokojování potřeby, ačkoliv by byla záhodná změna.
Vytěsnění neboli potlačení je zavrhování přání a fantazií, které jsou v rozporu se společenským normami.
Popření je zavírání očí před problémem či těžkostí, „strkání hlavy do písku“

Pokročilá frustrace

Pokud frustrace trvá delší dobu, může se z ní stát deprivace tj.: strádání, což je už závažný psychický stav, který může negativně poznamenat další vývoj jedince.

Pokud jedinec ztrácí smysl života, jedná se o existenciální frustraci, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Tento krajní stav se dá samozřejmě léčit za pomoci odborníků.^[zdroj?]