Impresionismus (hudba)

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
Rané období
Středověk asi 500–1420
Ars antiqua asi 1170–1310
Ars nova asi 1310–1377
Ars subtilior asi 1360–1420
Renesance asi 1400–1600
Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda)
Baroko asi 1600–1750
Galantní styl asi 1720–1780
Pocitový styl asi 1740–1790
Klasicismus asi 1750–1820
Mannheimská škola asi 1740–1780
Sturm und Drang asi 1770–1780
Romantismus asi 1800–1909
Od konce 19. století do 20. a 21. století
Modernismus asi 1890–1980
Impresionismus asi 1890–1930
Postromantismus asi 1890–1930
Modernistický nacionalismus asi 1890–1990
Expresionismus asi 1900–1930
Druhá vídeňská škola asi 1900–1970
Neoklasicismus asi 1920–1950
Serialismus asi 1920–1980
Postmoderna asi od 1930
Neoromantismus asi od 1930
Současná hudba asi od 1950
Experimentalismus asi od 1950
Minimalismus asi od 1960
Postminimalismus asi od 1980

Impresionismus je umělecký směr přelomu 19. a 20. století. Byl objeven francouzskými malíři a také právě v tomto uměleckém odvětví na sebe nejvýrazněji upozornil, postupně ovšem pronikl i do hudby a poezie. Výraz imprese znamená vjem, dojem nebo otisk. Již sám název vypovídá o způsobu práce, jde tedy o zachycení dojmu, kterým na umělce zapůsobil okolní svět během jediného okamžiku. Výraz „prchavý okamžik“ je základním impresionistickým pojmem, prvkem.

Charakteristika směru

Těžištěm hudebního impresionistického výrazu je harmonie, která se již neřídí ustálenými zákony. Typické jsou časté změny modality uvnitř skladeb, složité a rozmanitě obměňované akordy a uvolněná tonalita. Dochází k emancipaci všech tónů stupnic kromě tóniky, jíž je její hlavní význam ponechán. Impresionistická díla postrádají práci s tématem, melodie ztrácí na významu a objevuje se převážně pouze v útržkovité formě. Impresionismus v hudbě zrušil či alespoň znejasnil pravidlo formálního členění skladeb, stejně jako v malířství rušil perspektivu. Je to nepochybně důsledek kladení důrazu na působení okamžiku, aniž by si posluchač měl uvědomovat souvztažnost průběhu skladby i jejího instrumentačního řádu. Impresionistická skladba předpokládá u posluchače naprosté otevření se dojmu a nestojí o to, aby jí jakkoli zkoumal. Pokud tak respondent neučiní, dílo na něj nemůže zapůsobit.

Hlavní představitelé a díla

Zakladatelem hudebního impresionismu byl francouzský skladatel Claude Debussy (1862–1918). Skladby, které byly jakousi předzvěstí tohoto směru lze však nalézt již dříve v díle ruského skladatele Musorgského Obrázky z výstavy (Kartinky) a v raných skladbách Erika Satie. V Debussyho díle se v plné síle objevuje impresionismus v polovině devadesátých let 19. století. Jeho vrcholnými skladbami jsou orchestrální Faunovo odpoledne, Nokturna, tři symfonické skici Moře i klavírní obrazy (např.Potopená katedrála). V letech 1893–1902 složil své stěžejní dílo, operu Pelléas a Melisanda. Hudební impresionismus přijalo mnoho skladatelů té doby, z nichž nejvýznamnějším byl Maurice Ravel (1875–1937). Ten píše i hudbu komorní, nejslavnějšími jsou však jeho orchestrální Bolero a Španělská rapsodie. Vynikajícím impresionistou byl také Ital Ottorino Respighi (1870–1936), především ve trilogii Římské fontány, Římské pinie a Římské slavnosti.