Salih Safvet Bašić

Salih Safvet Bašić
Narození1886
Tomislavgrad
Úmrtí1948 (ve věku 61–62 let)
Tomislavgrad
Nábož. vyznáníislám
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Salih Safvet Bašić (v osobních dokumentech 11. června 1873[1]/na náhrobku 1886 Duvno, dnes Tomislavgrad, Bosna a Hercegovina – 1948 Duvno, Federativní lidová republika Jugoslávie) byl bosenskohercegovský islámský duchovní a pedagog bosňáckého původu.

Životopis

Narodil se do vážené a bohaté obchodnické rodiny. Mekteb a základní školu navštěvoval v Duvnu, střední školu (1904) a filozofickou fakultu v Istanbulu. Po studiích se jistý čas živil jako učitel v istanbulské střední škole (Mekteb-i Saadet), kde přednášel oriantalistiku a náboženství, nakonec se ale roku 1910 vrátil do vlasti a zde působil jako obchodník. Mezi lety 1908 a 1910 v osmanské metropoli veřejně protestoval proti rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny a za své nesmlouvavé postoje byl stíhán.

Bašić se roku 1912 v Sarajevu podílel na založení Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje), stavovské organizace islámských duchovních. Sám byl zvolen do jeho správního výboru. V této době začal publikovat v tiskovém orgánu sdružení, listu Misbah (v letech 1912–1914 coby Jenji misbah).

Roku 1915, aby se vyhnul narukování na vojnu, přijal místo učitele v Šarí‘atské soudní škole (honorárně 28. října 1915–7. května 1916, pak řádně 8. května 1916–8. dubna 1937[2]). V tomto školském zařízení pak setrval až do jeho uzavření roku 1937.

Po nuceném odchodu Ibrahim-efendiji Maglajliće z postu reisu-l-ulemy, nejvyššího duchovního představitele Islámského společenství v Jugoslávii, od roku 1936 vykonával funkci prvního náměstka, náiba. Neformálním představitelům islámské obce se stal i přesto, že neměl tradiční islámské vzdělání. Roku 1938 pak byl jmenován novým reisu-l-ulemou Fehim-efendija Spaho, taktéž člověk bez klasického islámského vzdělání. Spaho však roku 1942 nečekaně zemřel a volba nového pohlavára za válečných okolností nepřicházela v úvahu. Bašić se tak znovu ujal nejvyšší duchovní funkce, avšak dočasné řešení se nakonec protáhlo až do poválečného roku 1947, kdy byl jmenován za reisa Ibrahim-efendija Fejić. Během války dovedně lavíroval mezi fašistickou mocí Nezávislého státu Chorvatsko a komunistickými partyzány, kteří nakonec roku 1945 převzali veškerou moc v zemi. Roku 1947 odešel na odpočinek do rodného Duvna, kde nedlouho poté zemřel.[3]

Bašić byl znalcem orientálních jazyků, literatur a dějin.

Dílo

Reference

  1. ↑ GENÇER, Genç Osman. Salih Safvet Bašić: jedan osmanski intelektualac u Bosni i Hercegovini. Tuzla: JU Arhiv Tuzlanskog kantona, 2009. S. 49. 
  2. ↑ Spomenica šeriatske sudačke škole u Sarajevu. Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1937. S. 33, 70. 
  3. ↑ GEÇER, Genç Osman. Jedan Osmanski Intellectualac u Bosni i Hercegovini/Bosna-Hersek’te Bir Osmanlı Aydını. Tuzla: [s.n.], 2009. 
Autoritní data Editovat na Wikidatech
Reisu-l-ulema Islámského společenství v Bosně a Hercegovině
1882–1893: Mustafa Hilmi Hadžiomerović • 1893–1909: Mehmed Teufik Azabagić • 1909–1910: Ahmed Munib-efendija Korkut (náib) • 1910–1912: Sulejman Šarac • 1912–1914: Mehmed Teufik Okić (náib) • 1914–1930: Mehmed Džemaluddin Čaušević • 1930–1936: Ibrahim Maglajlić • 1936–1938: Salih Safvet Bašić (náib) • 1938–1942: Fehim Spaho • 1942–1947: Salih Safvet Bašić (náib) • 1947–1957: Ibrahim Fejić • 1957–1975: Sulejman Kemura • 1975–1987: Naim Hadžiabdić • 1987: Ferhat Šeta • 1987–1989: Husein Mujić • 1990–1991: Jakub Selimoski (náib) • 1991–1993: Jakub Selimoski • 1993–1996: Mustafa Cerić (náib) • 1996–2012: Mustafa Cerić • od 2012: Husein Kavazović